Historie Peruánského naháče


Naháče peruánského známe z jižní Ameriky. Jeho historie je pravděpodobně spjata s ranými počátky valdivijské kultury. Ta dostala název podle nejstaršího naleziště ve Valdii, ležícího na břehu Tichého oceánu v blízkosti rovníku. Právě zde byly ve vyřezávaných vzorech z raného období nalezeny motivy psích kostí. Archeologové se domnívají, že počátky valdivijské keramiky je možno položit až do 4. tisíciletí př.n.l. Tehdy však naháči nebyli známi ani v Číně. Vzhledem ke stupni domestikace, patrného z pozdějších figurek nalezených v Ekvádoru, musel tomuto stavu předcházet ještě velmi dlouhý vývoj. Valdivijská kultura se šířila do dalších oblastí. Asi okolo roku 1000 př.n.l. se rozvíjela ve vnitrozemské Chorreře, jejíž život do nejmenších detailů a virtuózním způsobem ztvárnili řemeslníci v hlíně. V množství figurek zachytili celé scény ze života, přičemž zvířata ze svého okolí zobrazili tak věrně, že dnešní zoologové podle nich i nyní mohou určovat některé živočišné druhy. Mezi chorrerskými figurkami je i píšťalová láhev v podobě neosrstěného tlustého psa. Vznikla-li až po roce 1000 př.n.l., je možné připustit časovou i foremní analogii s orientálními naháči. Kromě toho, současně s důkazem šířením valdivijské kultury na ohromné vzdálenosti a s ohledem na postavení naháčů u ,,indiánské“ populace – především u Aztéků, lze mínit oprávněně za to, že bezsrstí psi ve formě cenných darů překonávali tyto dálavy podobně jako například čivavy.

Za pozornost stojí návaznost na naháče mexického, rovněž známého z velmi podobných figurek v severozápadní oblasti Mexika, z Colimi. Odtud pocházejí nejproslulejší lysí psi, zachycení v nejrůznějších pozicích, někteří mají dokonce masku a existuje i pár společně tančících psů – jednoho tlustého a druhého s páteří a žebry naznačenými vrytými čarami tak, že vzbuzují dojem hubenosti. Také zde jsou psi ztvárněni formou džbánků s úzkou hubicí. V oblasti Mexického údolí Tlatilca byly nalezeny figurky nahých tlustých psů z černé pálené hlíny, zařazené vědci do období od 1000 let př.n.l. až do přelomu věků. Zatím převažuje názor, že se umělecké vlivy v keramice šířily především z Mexika přes Peru na jih. Je dobré připustit, že tato teze bude muset být poopravena na základě dalších objevů z nitra Amazonských pralesů a ty teprve začínají vydávat zlomky svých svědectví. Vliv Valdivie na další kultury – Peru a Mexika – je však zatím nezvratný a totéž lze díky archeologickým nálezům keramiky říci o příbuznosti mexických a peruánských naháčů.

Aby všeho nebylo málo, občas se v oblasti historie objeví téměř senzační odhalení. Právě to se stalo v případě americké historičky Betty J. Meggersové, která opublikovala v díle ,, Ecuador Ancienit Peoples an Places“ v roce 1966 svá následující zjištění: ,, Valdivijské hrnčířství se pozoruhodně podobá stejně staré keramice z Kjúšú na druhé straně Tichého oceánu.“ Své zjištění ověřila jednoduchým způsobem. Na jistém odborném kongresu byly nic netušícím expertům předloženy smíšené vzorky z japonských a ekvádorských nalezišť. Výsledek se dostavil. Žádný z odborníků nedokázal rozlišit, které kousky patří k valdivijské a které k jómonské kultuře. Na nádobách z obou oblastí byly shodné zcela speciální vzory a motivy (např. pískové hodiny nebo psí kosti) a navíc vše bylo zhotoveno shodnou technikou nástrojů z mušlí. Experti našli jediné přijatelné vysvětlení – import ze zámoří. Navíc v jiné souvislosti, ale shodou okolností též na figurkách lysých psů, tentokrát ovšem na kolečkách, prokázal Thor Heyerdahl, že cestu bylo možno vykonat pouze jedním směrem, a to ze starého světa na pobřeží Jižní Ameriky. Migrační teorie získala těmito argumenty na váze.


Někdy se také soudí, že naháči ze západní polokoule (mexičtí a peruánští), jsou potomci psů. Kteří se na americkou půdu dostali z Asie, z Dálného východu, snad z Číny. Možná proto se někdy peruánským naháčům říká ,,čínští psi“, jak uvádí znalec původních amerických plemen M. Walkin. Možné by to bylo, protože víme, že touto cestou se už od prehistorických dob dostávala zvířena z Asie do Ameriky (nebo naopak). Sám odborník ovšem s touto teorií nesouhlasí a uznává všeobecně přijímanou teorii asijského původu obyvatelstva obou Amerik, kterou vyslovil jako první antropolog českého původu Dr. A. Hrdlička. O peruánských naháčích Walkin soudí, že vznikli mutací zhruba před 8-10 tisíciletími.



S laskavým svolením Libušky Brychtové

převzato z knihy Naháči